Každý host ode mě dostává úkol
Články Patrika Floriana o designu a módě pravidelně vychází ve všech významných časopisech v Česku. Díky své práci redaktora zažil nespočet večírků, prezentací a press tripů. Jak porovnává vztah mezi novináři a značkami u nás a v zahraničí? A proč se podle něj u jídelního stolu tvoří dějiny?
Text: Filip Šimoník
Foto: Vojtěch Veškrna
S Patrikem jsme se poprvé potkali během lockdownu. Sešli jsme se v mé kanceláři na vltavském nábřeží s výhledem na Tančící dům. Oba jsme měli na tváři respirátor a on v ruce kelímek s kávou. Ten den měl vrátit do obchodů věci z focení pro magazín Dolce Vita, zdržel se při parkování a za hodinu a půl ho čekala porada před uzávěrkou nového čísla časopisu na druhé straně řeky.
Od té doby se kulisy proměnily. Kancelář jsme oba vyměnili, respirátory odložili a Patrik se z redaktora na volné noze stal PR manažerem Designbloku. Naše další setkání ale provázela stejná energie jako na začátku. Patrik je neúnavný lovec života a všech příležitostí, které mu nabízí. Je neustále v pohybu a já mu dal přezdívku „pan Nepolapitelný“. Ale povedlo se! Jednoho srpnového večera jsme se sešli u něj doma a já měl konečně příležitost vyzpovídat ho pro RSVP a poznat Patrika jako hostitele.
„Každý host, který ke mně přijde na večeři, dostane úkol,“ říká mi Patrik, když stoupáme po dřevěném schodišti historického domu na Hradčanech, kde aktuálně bydlí. S aktivním zapojením do přípravy večeře souhlasím, i když upozorňuju, že jsem daleko lepší strávník než kuchař. V kuchyni je ale už téměř hotovo. Po vřelém uvítání přichystaném Lottou, černým stafordširským bulteriérem, jsem dostal za úkol natrhat salát a otevřít láhev červeného vína, kterou jsem přinesl.
Baru, tady něco nehraje, já nestíhám ten večírek!
„Rád zvu přátele na večeři. Dělá mi to radost. Proto hledám způsoby, jak přípravu setkání zvládnout bez stresu,“ vysvětluje Patrik. „Nekladu si do cesty zbytečné překážky. Když něco organizuju, neusiluju o to, aby vše bylo perfektní,“ vysvětluje mi, když na krásně prostřený jídelní stůl v hlavním pokoji bytu přináší talíře s večeří. Špagety alla Puttanesca. Tento přístup prý odkoukal od svých zahraničních přátel.
„Nejdřív jsem byl nervózní, když mi kamarádi z Ameriky vlezli do kuchyně a začali tam dokončovat jídla, která přinesli. Pak mi ale došlo, že je to skvělý způsob, jak od prvního okamžiku navodit uvolněnou atmosféru a zodpovědnost za hezký večer rozprostřít mezi všechny zúčastněné. Od té doby říkám, že každá večeře u mě začíná v kuchyni,“ říká potutelně a mně dochází, že trhání salátu byl tedy způsob, jak mě zapojit do hry. „Mí rodiče neradi pořádali domácí sešlosti. Velké přípravy před příchodem hostů a dlouhý úklid po jejich odchodu je odrazoval. Navíc by se jistě musel vařit nějaký složitý recept, abychom se před návštěvou předvedli. Já dnes volím naprosto opačný přístup.“
Patrik díky psaní článků cestuje na různá místa v Česku i zahraničí. Z Instagramu jsem věděl, že se nedávno vrátil z pracovní cesty do Švýcarska. Navštívil tam věhlasný Vitra Campus, které se nachází kousek na sever od Basileje. Coby fanouška Vitry mě zajímalo, jaké to bylo. „Byl to splněný sen! Chtěl jsem tam jet už dlouho, ale nikdy jsem to neměl při cestě. Když se naskytla příležitost jet na představení nové kolekce z archivu designéra Jeana Prouvého, jehož práci obdivuju, zrušil jsem všechny plány a vyrazil!“
„Celý press trip začal ve francouzském Nancy prohlídkou domu, který Prouvé navrhl pro sebe a svou rodinu v roce 1954. Na místo přijeli novináři a PR manažeři značky z celého světa, kteří měli o nové kolekci ve svých domovinách psát. Hned na začátku mě překvapilo neformální uvítání. Hostitelé pro nás připravili podomácku upečený koláč, kávu a vodu. A jen tak málo stačilo, abychom si všichni přirozeně začali sedat na schody před domem a povídat si. Okamžitě se vytvořila přátelská atmosféra,“ popisuje první momenty Patrik.
Do společnosti přijde někdo nový, začne klást otázky, které už si nikdo dlouho nepokládá, naruší status quo – najednou se všem otevřou nové obzory.
Následně se celá skupina přesunula do 215 km vzdáleného kampusu značky. „Program měl základní strukturu a pak mnoho dalších přidružených aktivit. A všechny byly dobrovolné. Nikdo mě tam nehlídal, mohl jsem odejít nebo se někde zdržet, pokud mě něco zaujalo,“ popisuje Patrik a je zřejmé, že mu taková míra svobody vyhovovala.
„V průběhu pobytu jsem zjistil, že den po mém plánovaném odjezdu má probíhat legendární Vitra Summer Party, kdy se celý kampus otevře veřejnosti a přivítá tři tisíce hostů. Volal jsem Báře, která celý výlet zařizovala, a říkám jí: ‚Baru, tady něco nehraje, já nestíhám ten večírek!‘“ směje se a mně je jasné, že se mu povedlo pobyt o den prodloužit, aby o tuto výjimečnou šanci nepřišel.
I když to zní jako dovolená, je to práce jako každá jiná. Na pozadí toho všeho Patrikovi stále běží hlavou, kolik textů musí ještě večer před spaním nebo brzo ráno před společnou snídaní sepsat a poslat zpět do redakce nebo co musí publikovat na sociálních sítích. „Uvědomuju si, že se díky své práci dostanu na místa, kam bych se běžně nepodíval,“ uznává Patrik. „Zároveň mi ale dělá problém udělat jasnou čáru mezi pracovním a osobním životem.“
Proto mu vadí, když si značky automaticky nárokují pozornost a čas novinářů. „Hostitelé nám celou cestu zaplatili. Ale ani minutu jsem se necítil jako jejich rukojmí. U nás to občas firmy vnímají tak, že když přijmu jejich pozvání, znamená to, že o nich napíšu článek. Ale tak to není. Píšu o tom, co mě zaujme, co je atraktivní pro čtenáře, co souvisí s tématy, která v redakci nakonec vybereme. Dopředu proto nikdy nic negarantuji. A nezmění to ani drahé dárky, které občas dostávám,“ popisuje Patrik své fungování v nepřehledné PR zóně.
Pravidlo je ale jednoduché. Hostitel by měl své hosty zvát s upřímným zájmem se s nimi podělit o novinky nebo společně strávit čas. A udělat akci tak zajímavou, aby se o ní přirozeně mluvilo.
Lotta se začíná dožadovat večerní procházky. Vyrážíme proto všichni tři přes Hradčanské náměstí a z něj pak kolem opevnění na Petřín. Je teplý letní večer, na nebi svítí obrovský měsíc v úplňku a Praha pod námi magicky světélkuje. „Víš co je největší nešvar českého, možná i středoevropského prostředí?“ ptá se mě Patrik.
Napadá mě tisíc možností, nicméně ho jen vybídnu, ať pokračuje. „Fascinace známými osobnostmi. Ty ale často nejsou skutečnými osobnostmi. Nejsou zvaní pro svou povahu, názory, souznění se značkou, ale jen kvůli počtu followerů nebo atraktivitě pro bulvár,“ říká.
I.
II.
I. Patrik aktuálně bydlí v renesančním domě na Hradčanech. II. Patrik s Lottou. III. Nůž na dopisy Coupe Papier od designéra Jeana Prouvého (Vitra).
III.
Samozřejmě se nabízí otázka, zda to za hranicemi funguje jinak. „U značek s pevnými hodnotami, jako je Vitra nebo například francouzský dům Hermès, je to přesně naopak. Výběr hostů se neřídí pozicemi, které zastávají, nebo počtem fanoušků. Klíčem je, jak s tématem akce souzní a jakou energii mohou mezi hosty vnést,“ vysvětluje Patrik. „Málokdy se mi poštěstí, že na akci v Praze potkám někoho nového, kdo by mě vytrhl z mé bubliny.“
Přiznává ale, že má taky občas máslo na hlavě. „Ano, na některé eventy chodím, protože vím, že tam potkám známé a že si s nimi po delší době popovídám. A danou akci si tak trochu ukradnu pro sebe.“ Ptám se ho, jak tomu může hostitel předejít.
„Pokud je to večeře, pomáhá předem určený zasedací pořádek. Jednou jsem byl záměrně usazen vedle mezinárodní marketingové ředitelky módního giganta, která nás daný večer hostila. V Praze byla poprvé a já tušil, že je mou povinností jí být dobrým společníkem. Bavili jsme se o všem, jen ne o práci, a byl to skvělý večer i seznámení. Myslím, že přesně tak se tvoří dějiny. Do společnosti přijde někdo nový, začne klást otázky, které už si nikdo dlouho nepokládá, naruší status quo – najednou se všem otevřou nové obzory.“
Pomalu se vracíme zpět domů. Když usedáme k jídelnímu stolu, Patrik zapaluje svíčky a poznamenává, že právě stůl byl první věc, kterou si do nového bytu pořídil. Před námi stále stojí skleničky s nedopitým vínem. A i když ještě v láhvi nějaké zbývá, shodujeme se, že už ho nebudeme rozlévat. Druhý den ráno se totiž vidíme znovu. Tentokrát se k nám připojí Vojtěch Veškrna, aby k rozhovoru vytvořil fotografie. Na stole je také plno váz, sklenic a jiných designových ikon, které znám z časopisů a výstav. A tak se na závěr Patrika ptám, co pro něj znamená žít obklopený krásnými věcmi.
„Je příjemné, když jídlo nejen dobře chutná, ale je i hezky naservírováno. Lahodí to oku. Proto si hezky prostírám i pro sebe. Když přijdou hosté, je zase design skvělá příležitost, jak najít téma pro konverzaci. Čekám, co hosta zaujme. Začne nevědomky prsty přejíždět po vroubkované sklenici od Tapia Wirkkaly? Zaujme ho krystalická glazura na váze od Milana Pekaře? Sáhne po některé z knih vedle stolu? Já všechny ty předměty notoricky znám. Ale vždy mě může překvapit, jak na ně reagují druzí,“ vysvětluje Patrik.
Je čas jít. Když se zvedáme od stolu, nedá mi to a zeptám se, kde se v něm vzala lehkost, s jakou mě hostil, když doma žádné hostiny nepořádali. „Vděčím za to své přerovské babičce. Jí totiž nikdy nebylo nic zatěžko. I když se objevila nečekaná návštěva, vždy ji uměla pohostit tím, co zrovna měla po ruce.“ A bude to pravda. Celým večerem jsme totiž propluli s naprostou lehkostí. A když se všechny ty obyčejné momenty složily dohromady, vznikl z nich výjimečný zážitek.
Chcete další rozhovor naservírovat do e-mailu?
Děkujeme!